Jak jsme viděli lachtany

Silnice a „semaforníci“

Novozélandské silnice mají překvapivě velmi dobrý povrch. Jsou široké a na většině těch hlavních se smí jezdit 100 km/h. Říká se jim Highway či Main road a většinou spojují hlavní města – takže jich zase není až tolik. Zbytek jsou různé klikaté, pobřežní či kopcovité asfaltky, které se často serpentýnami prořezávají skrz kopcovité vnitrozemí. V případě pokračování na odlehlejší místa mimo civilizaci již pokračují jen jako nezpevněné prašné cesty a proto většina Zélanďanů vlastní aspoň 3 auta – malé osobní auto na nákupy (Civic, Jazz, Auris), velké pracovní auto (Delica, Hiace, Town Ace, Hilux) a terénní na cesty (Patrol, Pajero, CRV). Často ještě u Kiwáka doma sídlí čtvrté auto na víkendy a to bývá velmi pečlivě opečovávaný veterán – většinou z 50. – 60 let velké ameriky anebo tu starý brouk, tam nablýskaný hippiesácký van VW T1 či starý mercedes coupé.

Novozélandská silnice, sice naše okreska, jejich dálnice, ale kvalita výborná.

Při minule popisované cestě z Christchurch do Kaikoury jsme se zastavili v horském lázeňském městečku Hanmer Springs. Cestou jsme míjeli místní opečovávatele silnic – silničáře, kteří jsou tu často vidět u krajnice jak stále a dlouhodobě něco opravují a v oranžových vestičkách a bílých přilbičkách jak mravenečci zvelebují hlavní tahy.

Opravy silnic jsou na každém rohu.
Opravy silnic jsou na každém rohu.

To vtipné ale na nich hlavně je to, že jich je často třikrát více než samotné práce, která je třeba udělat. Vzdáleně to připomíná naše „zvelebovače“, tedy naše snědé spoluobčany v příkopu, kde jeden pracuje a dalších pět se jich kolem opírá o lopatu. Na Zélandu se ale naopak všichni věrohodně tváří, že usilovně pracují, ale pokud důkladným pohledem prozkoumáte, co kdo vlastně dělá, zjistíte, že efektivita je parretovská: 20% práce ku 80 % zbytečné pracovní síly. Nejlépe se to projevuje na semaforech při uzavírkách jednoho či více jízdních pruhů. Tedy semaforu, on je to vlastně člověk ten semafor. A hned dva – jeden na začátku uzavírky a druhý na konci. Probíhá to tak, že oba mají vysílačku a jeden vždy zahaleká: „Točím!“, otočí cedulku „Go“ na „Stop“ a postaví se před auto jako Gandalf ve Společenstvu prstenů („You shall not pass!“) a na druhém konci se ozve: „Pouštím!“ a druhej „semoforník“ po posledním projetém autě otočí cedulku na „Go“ a jede druhý směr. A teď tam tak stojí celý den, celou šichtu a nedělají nic jiného, než že střídavě po 5 minutách točí cedulkami tam a zpátky. Je to asi velmi zodpovědná práce, neumím si představit, jak by to bez takových lidí fungovalo. A nechci ani předvídat, co se s takovými důležitými lidmi stane, až se na Zélandu někdo dozví, že v Evropě už existují i mobilní semafory, které to vše zvládnou automaticky. Tíživá představa.

"Semaforník" se svým mocným nástrojem a tvrdým denním chlebem.
„Semaforník“ se svým mocným nástrojem a tvrdým denním chlebem.

Hanmer Springs

Hanmer Springs oproti tvrzení průvodce Lonely Planet není moc zajímavé městečko. Místní historickou páteř tvoří bývalá ozdravovna pro malomocné a veterány z války z roku 1929. Z informační tabule se dozvídáme, že k uzdravení válečných zranění se využívaly zdejší horké prameny, hra v kuželky a zdravotní pečovatelky. Myslím, že to musela být funkční kombinace pro nejednoho veterána. Později se zde léčily závislosti na alkoholu a drogách. Viktoriánsky koloniální styl objektu (který sem dorazil dávno po smrti královny Viktorie) uprostřed parku vyhlíží jako kulisa z filmu Vzpomínky na Afriku a je nyní historickou památkou vně volně přístupné rezervace. Přestal se používat před 15 lety. Svou zachovalostí a vybaveností by z něj plesalo srdce nejednoho krajského hejtmana v Čechách a na Moravě. Holt, veteráni žádní a alkoholici už taky nejsou co to bývalo. Vyšlápli jsme si s Kačkou na místní kopec, shlédli panoramata a uháněli na další štaci.

[photogrid ids=“340,341,349″ captions=“yes“ columns=“three“ fullwidth=“yes“ ]

Lake Tennyson

Další štací bylo Lake Tennyson. Jezero ztracené uprostřed kopců Hanmer Forest park. Na jeho břehu se nachází volné tábořiště a představa přespání uprostřed takové scenérie daleko od civilizace lahodila našim představám. Hned za Hanmer Springs doprava a už jsme se nořili hlouběji do vnitrozemí po štěrkopískovém podloží nezpevnění silnice. Zezačátku 50 km/h a vcelku dobrý pocit z našeho auta, které překvapivě na nerovnostech dobře pruží a překvapivě na dvojku vyjede i kdejaký strmý kopec. Fotili jsme si kopečky a řeku tnoucí uprostřed údolí vedoucí k jezeru. Projeli jsme skrze několik dřevěných závor a bran chránících rezervaci od nenechavých králíků, kteří se stále rádi množí ještě i za dnešních post-koloniálních časů. Přituhlo. Štěrková cesta se začala po 10 km měnit v peklo pro naši zadní nápravu. Často frekventovaná malá zvlnění a vrásnění od větru tvarujícího nerovné podloží způsobovalo našemu podvozku nezdravé rodeo. Rychlost 20 km/h a 25 km cesty stále před námi. Oči na stopkách, hlavu před volantem, zadek jak na horské koze a odvaha v háji nečinily náš postup vpřed rychlejší. Kuchyň vzadu tancovala mambo, všechny skříňky vrzaly unisono a nádobí po babičce chrastilo jako kastaněty v Seville. „Drnc, drnc, drnc..“ a po 2 hodinách  a 35 kilometrech jsme byli na místě jako na koni.

[photogrid ids=“344,342,345,334,335,343″ captions=“yes“ columns=“three“ fullwidth=“yes“ ]

Taková odlehlá přírodní místa jsou nádherná avšak jen do chvíle, než si vás všimne „sandfly“ – tedy písečná muška, která se chová stejně neohleduplně jako komár v bažině a ta mrcha je stejně malá jako dvě souložící molekuly vodíku s kyslíkem na zádech (H20). A ta chvíle většinou trvá tak 2 vteřiny. Pak hned vytáhnout všechny offy, anti-insect spreje, stříkadla, vykuřovadla a (ne)vonné svíčky a je klid. Ale těch pět bodnutí, které stejně obdržíte, léčíte cibulí 2 dny.

Lachtani

Do Kaikoury druhý den cesta trvala asi 3 hodiny – tedy 2 hodin 35 km po prašné cestě zpět do Hanmer Springs a pak 1 hodinu 100 km po silnici z vnitrozemí přes kopce až na pobřeží. Pak následovalo podvrknutí a výron a kotníku barvitě popisovaný v minulém vyprávění (Máme výron!) a pak lachtani. Ano, knižní průvodce nelhal a kromě delfínů, které jsme zpozorovali z vrcholku Kaikoura Peninsula uprostřed mořského zálivu, se pod ním rozkládá vcelku malá, ale jednoduše dosažitelná kolonie lachtanů. Jsou to divná stvoření. Celý den se válí na sluníčku připomínaje mrtvolu, občas se podrbou pod bradou nebo na břiše, o kameny si drbou záda, táhnou po souši na svých ploutvích nemalý kus váhy v legračně valivo-vrtivém pohybu do chvíle, než slunce zapadne a oni se zas pustí do mořských hlubin na noční lov.

[photogrid ids=“300,301,302,305,304,303,306″ captions=“yes“ columns=“three“ fullwidth=“yes“ ]

Nemáme se přibližovat na více než na 10 metrů a pro ten dobrý pocit, že jsme v „přírodě“ s lachtany to bohatě stačí. A tak máme další zážitek – poprvé jsme si sedli na kámen mezi lachtany a pozorovali jejich lenoší život bez bariér a zdí zoo či televizní obrazovky. A vzhledem k tomu, že nás tu na Novém Zélandu ještě mohou potkat malí tučňáčci, legendární pták kiwi, proplouvající velryby a kosatky, hrozně moc se těšíme, až se nám ta bližší setkání uskuteční.

Omeleta z langusty a zelené slávky jedlé jako typická svačina u stánky na pobřeží.
Omeleta z langusty a zelené slávky jedlé jako typická svačina u stánky na pobřeží.
Selfie s tuleni.
Selfie s tuleni.

Rád výletuji, miluji hudbu, hraji na kytaru, vyžaduji divadlo, obdivuji umění, baví mě technologie. Vařím, piju, heterosexuálně žiju a rád beru batoh na záda. Od Unicorn College a Vendavo po Price f(x). Teď jsem v Austrálii!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *