Letíme do Christchurch

Letíme do Christchurch. Cože, kam že? A to je právě ten problém. Christchurch se nachází na východním pobřeží, ne severního, ale jižního ostrova (ano, Nový Zéland se skládá ze dvou ostrovů). Přes 1000 km na místních silnicí to znamená přes 16 hodin cesty, takže v rámci úspory času a peněz volíme vnitrostátní let s JetStar airlines. Za cca 1500 Kč/letenka včetně naší 55 Kg bagáže zní fajn. A proč si to tak komplikujeme? Jedeme totiž pro auto!

[photogrid ids=“265″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

[photogrid ids=“266″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Auto, auto, auto: takže, jak je to s auty?

Už v ČR jsem po internetu sháněl auto, ale pořád se nic neblížilo finančním či praktickým představám. Auta jsou na Zélandu téměř nutnost, protože vše je daleko, pro pěší tu nejsou zařízení a vnitrostátní doprava sice existuje (letadla, busy, dokonce i občas něco jako vlak, ale podobá se to spíš úzkokolejce v Jindřichově Hradci), jenže dostat se třeba z letiště či nádraží do supermarketu, pak na úřad a nakonec do hostelu, taková „pochůzka“ zabere bratru dobrých 5km tam, 5km jinam a 5km onam, to je 3 hodiny času – nedej bože když v supermarketu zapomenete 10 rohlíků a 20 deka eidamu. V Praze to může být podobné, ale dá se to elegantně zvládnout z letiště rovnou busem na Áčko do centra na úřad, pak tramvají na Anděl do obchoďáku a busem či vlakem na Karlštejn do kempu.

Bez debat je tedy na Zélandu třeba auto. Navíc jsou tu „levná“ – to znamená podobně drahá jako u nás. Trh je tu celkem uzavřený a přeplněný auty. Auta se importují hlavně z Japonska a Koreje (Toyota, Honda, Mitsubishi apod.) a přežívají tu dlouhá léta díky pozitivním klimatickým podmínkám Nového Zélandu – žádné velké výkyvy počasí, málo sněhu (nesolí se), žádné kyselé deště, písek, kroupy apod. Díky těmto příznivým podmínkám je Zéland ráj veteránů a na ulicích jsou často vidět staré nablýskané Chevrolety, Jaguáry a Fordy z 50. a 60.let. A další výhoda oproti ČR – Zéland není oproti ČR černá díra na auta z celé Evropy. A nepřetáčí se tachometry díky přísným zákonům a technickým prohlídkám každý rok, u ročníků 2000 a starší každý půlrok.

Nakonec, díky tomu, že každý rok navštíví Nový Zéland na Working Holiday vízum tisíce lidí z celého světa (hlavně Němci, Francouzi, Britové a Češi) a mají podobný cíl – koupit auto, pracovat, procestovat jižní a severní ostrov, prodat auto a jet domů – je tu neuvěřitelně bohatá nabídka různých přestavěných osobáků, kombíků, MPV, vanů a dodávek pro účely přespávání, vaření, cestování apod. Pokud jste někdy snili o tom, že v octávce sklopíte sedačky a vyspíte se v kufru s výhledem na hvězdy a že to bude „žůžo“, tak tady je to každodenní praxe mladých lidí, kteří se tak tísní na malém parkovišti kdesi za městem a provozují tento podivný typ kempingu. Nakonec po roce se z toho stává jakýsi životní styl. A starší šedesátníci v důchodu? Ano, mají klasický obytňák, vysouvací postel, rychlovarnou konvici, zasouvací zimní zahrádku, ale vzájemně se tu na sebe všichni usmívají a respektují, neboť každý sdílí jednu velkou zahradu jménem svět, pijí stejnou vodu, spí na stejné zemi a kromě milionového auta a 40ti let navíc je od ostatních nic nerozděluje. Naopak, to milionové auto si za 40 let může vydělat každý. Ale už mu nebude těch 20.

 Jak jsem koupil auto

Jsem ještě v Čechách a nedokážu si představit, jak budeme jezdit a přežívat v Toyotě Estima (nejoblíbenější auto místních bazarů, překupníků a vrstevníků, přestavěné na přespání – 9 místné rodinné MPV, amerického střihu, za slušnou cenu). To auto je děsivé, ošklivé, „neautové“, roztřesené, kulaté, obludné, rodinné, hrozné. Před barákem v Dejvicích nám shodou okolností parkuje sousedova sesterská Toyota Lucida – zrovna napěchovaná ve formátu: „3 děti + manželka jedou do Špindlu na lyže“. Ne, to jen těch v nejhorších snech. Navíc, co když v tom autě budeme muset trávit delší dobu, než jen při cestování, třeba i při práci, když nebude volné ubytování na farmě (stává se to, dle doslechu). To každé ráno vyběhnu ke kufru, vyndám vařič, přeskládám postel, abych se dostal k oblečení a potravinám, udělám si čaj a chleba s medem, všechno znovu přeskládám do cestovní podoby (ven foťáky, bundy, batohy, krémy), po cestě přeskládám do gastro podoby na vaření oběda a kafe, pak zase zpět do cestovní a pak večer zase v obraceném pořadí zpět na obligátní večeři a spaní na znak? Dokážu tábořit, kempovat, chodit po horách, bydlet v hostelu, bydlet s Kačkou, ve stanu, pod širákem, jít týden jen s batohem, přežít s kamarády týden jen o pivu v kempu u Hrádku nad Nisou (děsná díra), ale jestli si mám takhle představit celý rok, chce to aspoň dodávku!

Vzlétáme nad Auckland, kde se akorát nad západním pobřežím sklání slunce ke spánku. Jsem zvědavý co uvidíme a jestli se nám tahle cesta vyplatí. Kačka to nechává celé na mně. No, snad ví proč. To poznáme asi až za rok. Když se rozhodneme auto koupit právě od Karla z Christchurch, se kterým jsme se už v Praze sešli na kafe, když letěl vyřizovat do Prahy nějaké povinnosti, pak musí dobře sloužit celý rok a být za ty peníze dobře prodejné, jako když jsme jej kupovali. Měla by nás čekat prohlídka docela velké dodávky, sice staré, ale se základní přestavbou na malý „obytňák“ – deska s molitanem = postel, pod deskou úložné prostory = skříň, „kredenc“ s dvou plotýnkou na plyn = kuchyň a lavor s 20l tankem na čistou a druhým na špinavou vodu = myčka (+Kačka) a koupelna. Dáme za něj o 15 000 Kč víc, než jsme prodali auto tady v Čechách. Zní to jako slibná výchozí pozice.

Let z Aucklandu do Christchurch
Let z Aucklandu do Christchurch

V Christchurch sedáme na dráhu už za šera po hodině letu a za další půlhodinu sedíme v Mazdě jakéhosi Ondry, spolubydlícího Karla, který stále ještě zařizuje v ČR. Má za úkol nám auto prodat (prostě Ondra as a Service).

Auto před barákem vypadá jako na fotkách, což je pozitivní. Poprvé vyjíždím na projížďku a překvapuje mě, jak se přes 5 metrů dlouhé auto řídí lehce a „normálně“. Chce to trochu cviku s řazením a trefováním se do správných odbočovacích pruhů při ježdění vlevo (ano, jsme přeci v bývalé britské kolonii), ale půjde to. Auto vydává všelijaké zvuky, ale nezbývá, než si na ně zvyknout, umět je dobře rozeznat a když se nějaký změní, přidá se nový nebo naopak něco záhadně nerachotí – pak vědět, že je průser. Nefungují reproduktory, ostřikovače a levé elektrické okénko (to se Karlovi v ČR u kafe asi jak si vykouřilo z hlavy – a když jsme mu od Ondry volali, říkal: „Joo, to okýnko, na to jsem úplně zapomněl, já ho moc nepoužíval. Ostřikovače? Ty jsem moc taky nezapínal. Počkal jsem až zaprší a pak jsem to umyl. Rádio? To nepotřebuješ..“ Ondra říkal, že Karel prý dřív hodně hulil. Prý se to už zlepšuje.). Auto je samozřejmě obouchané, hlučné a špinavé, 280 000 km je znát.

[photogrid ids=“268″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Přemýšlíme a váháme. Až téměř v noci přijímáme laskavou nabídku přespání u Ondry v domě (žije tu a pracuje trvale už rok) a časně ráno odjíždíme s naším novým vozem. Bůh automobilů, nechť je s námi. Bůh bankomatů, nechť promine.

[photogrid ids=“267″ fullwidth=“yes“ captions=“yes“ ]

Rád výletuji, miluji hudbu, hraji na kytaru, vyžaduji divadlo, obdivuji umění, baví mě technologie. Vařím, piju, heterosexuálně žiju a rád beru batoh na záda. Od Unicorn College a Vendavo po Price f(x). Teď jsem v Austrálii!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *