Pracujeme na Zélandu: 2. Balíme kiwi

Balíme kiwi

„Vínobraní“ končí. „Já nechci do packhousu! Za žádnou cenu mě tam nedostaneš“, snažím se před Kačkou obhajovat svůj postoj pocházející z úmornych představ v mé mysli. Chodit celý den po sadu tam a zpátky s nůžkami a stříhat hrozen za hroznem mě docela bavilo a i když to byla občas na silném sluníčku dřina, věděl jsem, že by mohlo být ještě hůř. Ano, máme minimální mzdu, tu nám nevezmou. Ale sluchátka nám vzít mohou, ve kterých posloucháme písničky či Toulky českou minulostí. Můžeme celých 8h stát u nějakého pásu a přebírat ovoce, nemoct se hnout, nemoct si povídat a pravděpodobně se celý den nevidět. Moje hlava potřebuje stále nějaké zaměstnání, přemýšlet, nasávat informace, poslouchat hudbu, povídky, řešit, plánovat a vytvářet. Nemůžu jít do packhousu.

Ve čtvrtek kolem 10h stojíme uprostřed jakési velké pracovní kuchyňky plné asiatů (ano, těch s černými vlasy, šikmýma očima a bez jakéhokoliv náznaku srozumitelnosti jejich řeči) a nadějně máváme na první pár rovných očí a snedých tváří akorát příchozích Chilanů. Mr. Inglis, majitel, Kong, hlavní supervisor packhousu, nám vysvětlují hlavní zásady dodržování bezpečnosti práce (povinná zástěra, kšiltovka a síťka na vlasy případně vousy, žádná sluchátka, mobily, šperky, tkaničky, cingrlátka, klíče, nože apod.), pracovní řád (práce od 8 do 16:30, noční od 18h do 22h dle rozpisu směn cca 3x do týdne, 2 x 15min přestávka a 1 x 30min oběd, minimální mzda 15,25 NZD/hodina), co vše nesmíme a že doufá, že se s co nejvíce pracovníky uvidí i za 2,5 měsíce na konci sezóny. „To určitě, týden nás tady neuvidíš..“ a míříme na naše pozice, abychom spustili ten obrovský stroj na balení kiwi. Zastavil se opravdu po 2,5 měsících v půlce června a naprosto neplánovaně byli u toho.

My v kiwi packhousu.
My v kiwi packhousu.

Jak se vyrábí kiwi

Kiwi roste na stromech. Ty sběrači posbírají v sezóně od března do května. Začíná se sbírat nejdříve dozrálé zlaté kiwi, které je měkké a je třeba s ním nakládat opatrně. Později následuje v našich podmínkách vcelku známé zelené kiwi, dovážené do ČR hlavně z Itálie, Španělka nebo Chile. Dále se sbírají i jiné méně běžné odrůdy, u našeho zaměstnavatele Inglis to bylo Actinidia chinensis nebo pod názvem Hort16a, která je určená pouze pro import do Japonska, kde je velmi oblíbenou pochoutkou.

Zlaté kiwi Hort16a
Zlaté kiwi Hort16a, které se exportuje do Japonska.

Dále kiwi putuje do packhousu, tedy balírny, kde je z kamionů či okolních sadů vykládáa v 500kg velkých bednách a násladně se již postupně skládají na unašeš a vyklápěč, který kiwi vysype na pás zvenku packhousu. Zde probíhá první kontrola kvality a vybárají se ty nejošklivější kousky ovoce, které se vyhazují do odpadu. Násladně kiwi cestuje po pásu dovnitř packhousu, kde přes několik odboček, výhybek a křižovatek dorazí na pásy „graderů“, tedy třidičů kvality. Většinou jsou úrovně tři – 1. class, 2. class, 3. class, z čehož pouze 1. třída jde na export, 2. a 3. zůstavají na Novém Zélandu a jdou do místních supermarketů. Dá se tedy říct, že to nejlepší se prodá do zahraničí a to ošklivější se prodá místním. Co nespadá ani do jedné třídy se vyhodí do odpadu. Ten se (doufejme) vozí místním farmářům pro dobytek. Gradeři dle vlastního úsudku rozpoznané kvalitativní třídy kiwi umístí kiwi na patříčný pás a to pak dojede k „packerům“ (baličům) dané třídy. 1 class balí právě Kačka spolu s dalšími cca 12 baličkami a dalšími 6 „stackery“ (skladači, jen silní kluci), kteří zabalené 2 kg plata, 6kg boxy nebo 10kg krabice polepí štítky z tiskárny a ty pak skládají na palety a odváží ruční ještěrkou od pásů k balícímu stroji palet na druhé straně továrny. Tento stroj nastřelí několik poprůhů na celou paletu s cca 100 až 160 krabicemi (dle velikosti krabic, 1 paleta váží vždy kolem 1 tuny), skladník paletu polepí identifikačními štítky a ještěrkář jí už vyveze ven rovnou do kamionu na export nebo do vedlejší haly, která slouží jako obrovská lednice na skladování tisíců tun kiwi dokud si pro ně v průběhu sezóny zákazník nepošle kamion.

[photogrid ids=“456,457,438,451″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Já oproti Kačce nebalím 1. class kiwi, ale 2. a 3 class (dle směny). Spolu s 3-4 dalšími lidimi máme na starosti 1/3 továrny. Občas dodatečně třídíme kiwi, balíme do 6kg, 10kg a hlavně 15kg beden, lepíme štítky, skládáme na palety a odvážíme. K tomu si vyrábíme bedny (složené bedny si přivezeme do továrny zvenku, do každé rozprostředeme igelitový sáček a připravíme k dané lince – každý druh kiwi a každá třída kiwi se balí do odlišných beden, tzn. v jeden den balírna kiwi používá třeba 5 různých typů krabic, hmostností, polepú, štítků a palet). Občas je u nás ovšem takové tempo, že nestíháme jednu věc dělat pro druhou, druhou pro třetí apod. a místo kiwi produkujeme akorát velké množství potu.

První den

Nejšílenější den v mém dosavadním pracovním životě. Pak dlouho nic a pak druhý a třetí den, pak dlouho nic a pak všechny zbávající dny naší 2,5 měsíční pracovní mise v kiwi packhousu. Pak zase hoodně dlouho nic a pak běžné zkušenosti z práce z České republiky. Vše se tedy začalo odehrávat 8. dubna v Motuece, jen 5km od Tasmanu, kde jsme sbírali víno, minicentru všeho ovocnářského průmyslu v regionu Nelson/Tasman.

Postavili mě úplně do jiné části továrny než kam šla pracovat většina lidí včetně Kačky. Že se musí u pásu kiwi roztřídit jsem věděl (a za boha to nechtěl dělat), že se musí zabalit jsem také věděl (to jsme také nechtěl dělat) a nakonec naskládat na paletu také (s tím jsem byl smířen, aspoň mi narostou svaly a budu se hýbat). Že ale budu tohle vše dělat dohromady a k tomu další milion věci najednou jsem netušil. Obsluha linky na 2. a 3. class byla v rukou 5 nezkušených lidí, z čehož 4 byli nesystematičtí asiati a 5. jsem byl vyjukaný já. Ukázali nám linku, kde bylo párů 6 výpustí na kiwi, vždy na střídačku polovina z nich vypouštěla kiwi a druhá ne. Rozděleny byly dle velikosti. První pár vypouštěl nejmenší velikost. Jedna výpůst jela dokud nenaplnila 6kg box kiwi a pak se zpanula druhá. V tomto momentě bylo třeba box zkontrolovat, zabalit vnitřní igelit, zavřít box do určených kartonových zámků, v tiskárně nad linkou vytisknout správý štítek s odpovídající indetifikací velikosti, serie, názvu pěstitele a čísla palety a násladně je i na takou paletu umístit. Tak to bylo i se zbylími 5 páry výpustí až do velikosti kiwi Jumbo. Tedy 12 výpustí, 6 vždy v provozou, 6 odpočívajícíh. Učili jsme se ve 4 lidech stíhat sledovat zapnuté a již dosypané sypače kiwi, nemotorně jsme balili bedýnky s kiwi a snažili se neplést si palety a nezabýt se ve zmatku sami o sebe.

2. a 3. kvalita kiwi pro domácí Novozélandský trh měla tu čest být připravena, vytříděna, zabalena, oštítkována, naskládána na paletu a odvezena k transferu samotným Patrikem Vlnasem, tedy mou maličkostí.
2. a 3. kvalita kiwi pro domácí Novozélandský trh měla tu čest být připravena, vytříděna, zabalena, oštítkována, naskládána na paletu a odvezena k transferu samotným Patrikem Vlnasem, tedy mou maličkostí.

V tom přiběhl jeden ze supervisorů, že se za námi valí u nějaké další linky kiwi na zem a ať mu tam jdeme rychle pomoct. Aha, takže ony ty linky jsou tu dvě, jedna na 2. classs s 12 výpustěmi, další na 3. class s 9 výpostěmi a my je máme obsluhovat všechny naráz! Asi po cca půlhodině marné snahy zachránit ovoce od padání z výpustě na zem se k nám přistavilo několik velkých kontejnerů a my místo balení odnášeli kiwi z krabic rovnou do kontejneru, který se někdy v budoucnu měl znovu vysypat do továrny. Spousta kiwi se musela vyhodit, protože vše co se dotkne země se musí přísně vyhodit a nesmí se zabalit. Pak přišli další supervisoři s tím, ať začenem tuto linku balit zase do beden. Výměna z jednoho systému na druhý znamenala další stovky kilogramů kiwi na zemy a naše zpocené tvaře. Stále jsme s mým kolegou asiatem zoufale pod výpustěmi, obě ruce zabořené na střídačku ve výpustích a drželi jsme kiwi, aby nepadalo na zem a neměli jej do čeho balit. Krabice od nás byli moc daleko a kdokoliv by pro ně došel, nechal by vypustit všechno kiwi z pásu na zem. Když si konečně někdo všiml naší bezvýchodné situace, dal zastavit linku. „Fuck“, hlesli jsme na sebe s asiatem a vyloudili na sebe únavený ůsměv. Tím započalo naše věrné 2,5 měsíční přátelství s číňanem jménem Dominic.

Vnitřek kiwi packhousu - vlevo 3. a 2. kvalita kiwi, uprostřed QA a hodnocení kvality, vpravo pak schody do kanceláře a smoko room.
Vnitřek kiwi packhousu – vlevo 3. a 2. kvalita kiwi, uprostřed QA a hodnocení kvality, vpravo pak schody do kanceláře a smoko room.

Tato situace se v ten den jetě několikrát opakovala a po druhé výměně velikosti bedýnek na větší jsem to prostě už nevydržel. Absolutně jsme nechápali odkud ty bedýnky jako nekouzelníci máme brát. Totiž ano, začali jsme si zvykat na jednotlivé fáze a procesy všehodělání. Ale po 2 hodinách, co se na nás valilo bez přestávky kiwi se zásoby prázdných bedýnek ztenčovaly. Když jsme tedy zjistili, že už žádné další opravdu nemáme, skončili jsme opět s kiwi v náručí a zoufalým máváním na nějaké supervisora v dohledu, aby nás vyprostil. Když jich přišlo hned několik v čele s majiteleme packhousu Mr. Inglisem a manažerem Kongem a drze se zeptal, co zas blbneme a my vysvělili, že nemáme žádné další bedýnky a do čeho to kiwi balit, tak se jen udiveně ušklíb a řekl, že to nějak vyřeší. Ve mně ale vylítnutl čertík z krabičky a všechny jsem je na místě seřval. „Jak tuhle práci máme jako dělat? Vůbec jste nám neřekli, jaký máme mít systém, běháme tady do začátku sem a tam, furt se to kiwi valí děsnou rychlostí, pořád něco měníte a nám to tu padá na zem a teď už nemáme ani bedny. Jak nám můžete změnit typ beden, když žádný nemáme a nemáme to do čeho balit? Takhle to dělat nejde!“. Já jsem opravdu věděl, proč do packhousu jít nechci a Kačka to později pochopila.

Mí 2,5 měsíční kolegové z packhousu, v oranžové vestě supervisor, kterého jsem hned první den seřval a další dny trpěl jeho nemožné vedení, ale od pohledu sympaťák.

Mí 2,5 měsíční kolegové z packhousu, v oranžové vestě supervisor, kterého jsem hned první den seřval a další dny trpěl jeho nemožné vedení, ale od pohledu sympaťák.

Kačka balička (píše Kačka)

Tak a teď pohled z mojí strany. Ze strany optimistického realisty. Ano vím, že tyto dvě vlastnosti se v dnešní době úplně neslučují, ale kdo mě zná, možná chápe tuto definici.
Předně se omlouvám za roztřesený rukopis, píšu za jízdy v autě. Na místě spolujezdce samozřejmě. Ale zpět k našemu zaměstnání….
Uznávám, že po několika týdnech strávených na krásné slunečné vinici, kde jsme se mohli celý den ládovat čerstvě utrženými hrozny, pracovali jen 6 týdně a to pouze v příznivém počasí, kde jsme každý den dostali ke svačině čerstvě upečený muffin od majitelky vinice, kde nás nikdo nehonil a nikdo nám nenastavoval tempo práce, kde jsme mohli mít sluchátka v uších, někteří náušnice, náramky a jakékoliv „holčičí“ věci, nebylo úplně jednoduché sklopit uši a snížit se (samozřejmě pouze v případě nouze) k práci v packhousu.
„Zlato zastav tady v tom packhousu a zeptáme se na práci.“ No to rozhodně ne. Já do packhousu nechci. Už jsme se o tom několikrát bavili. Já nehodlám trávit dny přebíráním ovoce se spoustou asiatů….umíš si vůbec představit, jak to bude hrozný? To nebude jako na vinici. Bude to STRAŠNÝ…..A co chceš jako dělat? Tahat na sobě 20 kilový koš s jablky 12 hodin denně? Pojď, podíváme se tam a půjdem sem jen v nejhorším případě….
A už stojíme nad papírem, kam zapisujeme svoje nacionále s vyjádřeným zájmem o práci v místím moteuckém Kiwi packhousu. Samozřejmě před náma je popsáno několik stran nejrůznějšími asijskými jmény…..Tak sem mě nedostaneš ani náhodou, slyším, když nasedáme zpět do auta a odjíždíme.
Po několika dnech Patrik nahlas předčítá SMS. Hello Patrik. I would like to ask you, if you are still interested in job in packhouse….obličej mu bělá a zase mě ujišťuje…Kači já tam fakt nemůžu. Já to nechci dělat. Bude to otročina….
No a jak už jste četli v patrikových řádcích, o pár dní později sedíme v takzvané smoko room, s oooobrovským množstvím asiatů. Vyděšení se rozhlížíme kolem sebe a netušíme co se bude dít. Dneska ještě nic. Dnes není ještě pracovní den. Jsme zatím rozděleni na dvě skupiny a postupně nám na haldě kiwi ovoce ukazují, jaké je dobré, jaké je špatné, jestli tahle skvrna je ještě dobrá nebo jestli už je příliš velká. Jestli tohle kiwi je moc kulaté, nebo málo kulaté, jestli je to první, druhá nebo třetí jakost. Vypadá to poměrně jednoznačně, ale pak přichází druhá část „školení“ a to test právě nabytých znalostí. Dostali jsme papír asi s padesáti řádky, na stole bylo 50 očíslovaných kiwi a teď se rozhoduj….Samozřejmě absolutně netušíme. Poznáme jen dobré kiwi a kiwi které je k vyhození. Absolutně nemáme šajn jestli je to druhý nebo třetí grade a když už poznáme, nevíme jak se daná vada jmenuje.

Teď začínám být vyděšená já. Tohle nezvládnu. To nemůžu dělat. Na posouzení kvality máte pár vteřin. Kiwi se před vámi kutálí poměrně rychle a rozhodně ne po jednom a já nemám šanci si takhle rychle ovoce prohlédnout a rozhodnout se, kam patří.….

Ok, thank you very much and see you tommorow, slyšeli jsme, když jsme si společně zkontrolovali náš um.
Druhý den ráno se scházíme znovu. Dostáváme jmenovky, pracovní úbory a po úvodním proslovu pana majitele nástup na značky. S radostí. Jenže….Nikdo nám neřekl, co vlastně budeme dělat. Mě naštěstí poslali na místo, kde se kiwi balí do krabic. Jdi a najdi si parťáka… Loučím se s Páťou (ten jde úplně jinam) a odcházím k pásům, kde se balí 1.jakost. Vybírám parťáka….Asiatka, asiatka, asiatka, asiatka, jéé Jihoameričanka a stojí u pásu sama. Nesměle se na ní podívám a zeptám se…Jsi tady sama? Můžu se k tobě přidat? Yes, of course, usměje se na mě a pokračuje…Hi, I am Camila. Padá mi kámen ze srdce a začíná přátelství. (to samozřejmě dopředu ještě netuším).

Kačka, Patrik, Stefan, Cami a Felipe v z packhousu.
Kačka, Patrik, Stefan, Cami a Felipe v z packhousu.

A začínáme. Vše začne rachotit, jezdit, hýbat se a já pořád nevím, co mám dělat. „jen počkej až začne to kiwi padat a naším úkolem je ho skládat do krabice“ vysvětluje mi Camila. Není třeba až tak moc kontrolovat kvalitu, to dělají holky před námi. Nám už jezdí jen 1. Jakost. Nic víc? Ne…Jen to zabalit a je to. Super, tak to vypadá jednoduše. Jak jsem se později dozvěděla, Cami toto všechno věděla proto, že byla na úvodním „školení „ o den dříve než my a tam jim ukazovali a popisovali úplně vše, co bylo potřeba.
Mezitím co si povídáme, nám pomaličku padá jedno kiwi za druhým, máme dostatek času si jej vzít do ruky, prohlídnout a v případě potřeby poslat zpět k „třídičkám“ nebo hodit do koše. Chvílema pás zrychlili, abychom věděli co nás čeká ale poměrně rychle zase zabrzdili, takže napadanou hromadu jsme stihly zase porovnat do krabic a zabalit. Celý den jsem si povídala, bavila se a smála, seznamovala s děvčaty na okolních pásech a byla to docela zábava. Nicméně Patrik to tak nevnímal. Už při první přestávce přiběhl naštvaný, zoufalý a unavený. Znovu mi zopakoval, že tohle opravdu nemá zapotřebí a že déle než tři dny (to byla výpovědní lhůta) ho tady nikdo neuvidí. Nechápala jsem, co se mu na jeho stanovišti může dít tak hrozného, ale když jsem viděla výraz v jeho tváři, pochopila jsem, že to myslí vážně. Dny plynuly…Já jsem si stále povídala, smála se, dělala nejrůznější blbosti aby se nám ukrátil čas, učila se angličtinu neustálým mluvením s lidmi kolem sebe a práci v packhousu si poměrně užívala. Samozřejmě po několika dnech se vše zrychlilo a začaly se dít věci, díky kterým jsme vybředávaly z každodenního, každohodinového a každominutového stereotypu. Kiwi se chvílema opravdu valilo neskutečnou rychlostí a my neměly šanci ho jakkoliv zastavit. Docházely krabice, takže kiwi padalo volně na pás, případně do již přeplněné bedny.
Chlapci, kteří skládali krabice na palety nestíhali, plné neuklizené krabice nám kompletně zaplnily celý pás tak, že jsme nové krabice musely vršit třeba do 4 pater. Nicméně každé takovéto „zaškobrtnutí“ nám vlastně někde ve skrytu duše dělalo radost. Díky němu totiž přišla nová a tím pádem zábavná situace.

My před packhousem.
My před packhousem.

Zvyk krotí divokou bolest (píše opět Patrik)

Co je nejhorší, zvykli jsme si. První týden minul a já si chtěl dokázat, že ten týden vydržím a pak můžu všem do smrti říkat, že jsem dělal jednu z nejhorších práci na světě a už mi nemusíte vmetat stále do tváře, jaké mám „štěstí“ že jsme „ajťák“ a pracuji si z tepla kanceláře či domova u výkonného notebooku. A ještě horší je, že na ty patálie, které pokračovaly od prvního dne prakticky až do posledního dne 21. června, i když se sprostmi slovy na rtech, fyzicky či psychicky unavenými těly a s prakticky nulovým společenským statusem pracovníka packhousu (nebo spíše bezduchého mravence, kterému doma posměšně říkáme ukrajinec u lopaty či dítě z čínské továrny na elektroniku), jsme si zvykli. A zvykli jsme si i na 8h až 12h šichtu včetně sobot, 40-58h směny týdně, noční práci, práci, kde není obohacován duch, ale utužována vůle. A ty sluchátka s hudbou a Toulkami? To by nebyl já abych něco nevymyslel. Hned první týden jsem neochvějně do kšiltovky (povinné ochranné pracovní čepici) zašil a zalepil sluchátka s Bluetooth headsetem a naposlouchal jsem desítky Spotify playlistů a posunul se v Toulkách o 300 dílů konečně od husitů k Marii Terezii (což mi běžně trvá 2 roky).

"Smoko room", kuchyňka a místnost na svačinu, oběd, věci apod.
„Smoko room“, kuchyňka a místnost na svačinu, oběd, věci apod.
Menší rozlučka s kolegy po sezóně strávené v packhousu.
Menší rozlučka s kolegy po sezóně strávené v packhousu.

A tak jsme 21. června vyšli z packhousu snad jako stejní lidé, ale s trochu jiným pohledem na svět a 10 000 NZD na účtě. A protože Mr. Inglis nám neřekl ani „Thank you“, rozlučkovou party jsme si udělali vlastní a s asiatama, protože jsme je začali chápat a začali všechny ty Číňany, Hongkončany a Malajce mít rádi. Nejeden náš malý český člověk by potřeboval jako sůl takovou školu tolerance a pochopení druhé strany mince.

Rád výletuji, miluji hudbu, hraji na kytaru, vyžaduji divadlo, obdivuji umění, baví mě technologie. Vařím, piju, heterosexuálně žiju a rád beru batoh na záda. Od Unicorn College a Vendavo po Price f(x). Teď jsem v Austrálii!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *