Pracujeme na Zélandu: 1. Sběr vína na vinici

Vítejte u 1. dílu triptychu: Pracujeme na Zélandu. Od konce března do začátku září 2016 jsme na Novém Zélandu pracovali v různých farmářských oborech a prvním z nich je sběr vína. V dalších článcích bude následovat balení kiwi a stříhání stromků.

Cesta k práci

Ne, že bychom měli v průběhu března našeho pocestování po Canterbury a [simple_tooltip content=’Severní část kraje Canterbury, která je velmi hustě pokryta vinicemi a vinařstvími, které víno produkují a exportují do celého světa.‘]Marlborough[/simple_tooltip] dost, nicméně náš český bankovní účet už toho měl prostě málo a dával nám to hodně okatě najevo.

Výdaje za první měsíc na Novém Zélandu
Výdaje za první měsíc na Novém Zélandu

Koupili jsme si nad poměry auto (to jsme poznali podle počtu zvědavců v kempu, kteří se rádi vyptávají: kde a za kolik jsme tak „ohromnou“ skříň sehnali), vybavovali ji (různé možné a nemožné boxy na věci, záclonky, zástěny, háčky, držáky, provazy, autochladnička, nádobí, nářadí, rádio, kempingové vybavení, tísíc a jedna další podobná věc) prováděli nutné opravy a úpravy (například když nám bouchnula pneumatika za jízdy a byli jsme pak odsouzeni koupit celou novou sadu kol na dodávku s 16″ ráfky, což bylo naším dotázaným automechanikem označeno v místních podmínkách jako: „dost nestandardní)“, nakupovali jídlo do zásoby (nikdy nevíte jak daleko od civilizace skončíte a která plechovka s fazolemi vám zrovna zachrání život) a projeli jsme první litry nafty (Fabia 1.2 to není, takže pod 10l/100km to nejede), silniční daně (každý kilometr se kvůli dieselové šikaně Novozélanďanů platí $0,6/km + registrace auta $30/měsíc) a kempy, kterou jsou nám hotelem a často obdobně i stojí (pokud není poblíž tábořiště zdarma a těch je pramálo). Holt, doma jsme prodali Almeru a na Zélandu si koupili almaru.

[photogrid ids=“397,396″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Nový Zéland není pro Zélanďana drahý, pro Čecha však velmi a v případě, že se uchýlí ke slabosti přepočítávat novozélandské dolary na české korunky (v 2. kvartálu 2016 je kurz CZK/NZD 17,3), raní ho brzy mrtvice a pocit méněcennosti. Je proto potřeba co nejdříve najít práci a utrácet dolary!

[photogrid ids=“398″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Měl jsem už dříve vytipovaný kraj Marloborugh, proslulý odrůdami Chardonnay nebo Pinot Gris a sklizeň letošního ročníku měla být v době našeho příjezdu akorát na spadnutí. Vyrazili jsme proto z Kaikoury na východním pobřeží jižního ostrova směrem ještě více na sever až do Blenheimu, centra celé vinařské oblasti a pomyslné křižovatky všech vinařů, milovníků vína, vinařských turistů, kontraktorů a hlavně sezónních sběračů, jimiž jsme se chtěli nyní stát. Poté co, co nás navigace provedla nádhernou pobřežní silnicí až mezi vinice, zhusta objevující se domky předznamenaly začátek Blenheimu – a zároveň i jeho konec. Nebýt značky „Goodbye“ málem bychom ho přejeli.
Blenheim je vskutku křižovatka – tedy hlavní silnice z jihu na sever do Pictonu a od východního pobřeží na západní West Coast se potkávají přesně uprostřed, kde jejich křížení korunuje nevelký kruhový objezd a pár obchoďáků. Toť vše.

[photogrid ids=“399″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Začali jsme poptávat práci v místním i-Site centru, tedy pobočky sítě informačních středisek, kde jsme od milé slečny dostali velmi standardizovanou a ne moc praktickou odpověď: všude kolem nás jsou vinice, ve městě je pár „backpackers“, tedy hostelů pro baťůžkáře, kde zprostředkovávají práci a pak je ve městě jakási paní Sally, která je regionální koordinátorkou sezónních pracovníků, ať tedy zkusíme vše. Dle instrukcí jsme paní Sally hned napsali a dle instrukcí také očekávali vstupní pohovor, který dělá s každým. Marně. V backpackeru bylo zavřeno a v dalším nám řekli, že o práci ví, ale že se nejdříve máme u nich na týden ubytovat a pak nám dají kontakt na „kontraktory“ (zprostředkovatele práce na vinicích) a práci pak dostaneme. Nu, trochu vydírací taktika, ale už jsme nějaké vydělané peníze chtěli opravu vidět. Podívali jsme se dovnitř místního hostelu a poté, co nám sdělili cenu ubytování (100 NZD/týden bez záruky práce) a ukázali místo, kde bychom měli spát (tedy uprostřed takové jakéhosi členitého dvorku, který se hemžil podobnými „zoufalci“, plný jejich aut, stanů, přístřešků a jiného nepořádku, přehrazený různými drátěnými ploty a plechovými zátarasy nápadně připomínajícími výjevy z černobílých válečných dokumentů o pracovních táborech z poloviny minulého století), jsme se rychle otočili a jeli hledat štěstí v životě raději jinde.

[photogrid ids=“512,400″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Napadlo nás, že to takto bude probíhat i v ostatních hostelech v Blenheimu (dle inzerátů, které jsme vídali na internetu). Vytisknuli jsme tedy ve městě naše novozélandské verze životopisů upřednostňující práce na rodinných polích, sadech, zahrádkách a záhoncích před kariéru v marketingu či IT firmě a také jsme vytisknuli lístečky s našimi kontakty a nacionálemi, které jsme se rozhodli rozdávat osobně po farmách a vinicích, které v okolí objedeme. Bohužel, hned po dalších několika pokusech jsme to vzdali. Všichni nám tvrdili, že pracovníky na přímo nepřijímají, využívají služeb kontraktorů a že už mají nyní, několik týdnů před začátkem sklizně, pracovníků dost. Zklamání.

Bloudíme zatím bez práce a naše hladové krky spořádávají další bankovky novozélandských dolarů a nedělá nám to velkou radost. Pokračujeme dále na sever k Nelsonu, kde se scházíme s rodinou známou Janou, která na Novém Zélandu žije a podniká již 8 let. Protože jsme využili již dříve její rezidentské adres k zařízení si pracovního povolení (IRD) a bankovního účtu, předává nám úřední dopisy, které pro nás doteď schovávala a poslouchám několik cenných rad, které hodláme v příštích dnech aplikovat. Z nich nejdůležitější je: nebát se a stále farmáře otravovat s prací, jezdit za nimi klidně opakovaně (oni si totiž nic nepamatují), důrazně se skoro až vtírat a vstoupit jim přímo do domu s otázkou na možnost práce (je to tu prý tak běžné, že návštěvy, opraváři, pošťáci a podobní vejdou rovnou domu naprosto bez ohlášení a hledají vás spíš rovnou v interiéru než aby použili zvonek či slušně zaklepali. Odráží se to pak na nadprůměrně vysoké úrovni porodnosti místních mladých žen a odnáší to pak zcela pochopitelně sociální systém. Prostě pohroma tohleto nezamykání dveří..). A tak další 2 dny zastavujeme na několika vinicích a sadech a rozdáme naše kontaktní kartičky, ze kterých se od ucha k uchu usmívají tváře dvou mladých lidí popisující, jak doma zanechali kariéry a jsou natěšení na sbírání ovoce na sadu a budou rádi, když jim někdo zavolá na jejich novozélandská telefonní čísla.

Pracujeme

O víkendu nemáme šanci hledat někoho v práci, takže hned mizíme v národním parku [tooltip title=“Abel Tasman“ url=““ side=“top“ ]Abel Tasman je jeden z Great Walků, tedy vybraných nejzajímavějších několikadenních treků po Novém Zélandu v oblasti města Nelson.[/tooltip] a hned zkoušíme s batohem projít první etapu 4 denního treku když v tom nám na území jedno čárkového signálu přijde SMS se zmeškaným hovorem a vzápětí zpráva od jakési Uršuly, že v pondělí ráno začínáme se sbíráním vína.

[photogrid ids=“517,516,515,514″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Uršula byla majitelkou krásného malého rodinného vinařství Blakenbrook ve vesničce Tasman nedaleko Motueky, 55 km od Nelsonu. Byla to hned první vinice, kam jsme v regionu Nelson/Tasman zajeli. Měli jsme tip z Facebooku, že by zde měli nabírat nové lidi. A vzhledem k tomu, že se v tomto roce 2016 sezóna sběru vína hodně posunula, byla to informace velmi cenná. Už při pozdravení, vyprávění o nás a předávání naší kontaktní kartičky byla Uršula velmi sympatická paní, dle přízvuku a názvu vinařství rozená Němka, takže jsme si dělali velké naděje, že by to s ní mohlo vyjít. Vlastně ne, představovali jsme si, že tam budeme pracovat a tak to tak nakonec dopadlo.

„Když si něco přeješ, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ Paulo Coelho.

Ursula a Daniel, majitelé Blakenbrook Vineyard.
Ursula a Daniel, majitelé Blakenbrook Vineyard.

Sklízíme víno

Nůžky, svačina a rukavice jsou nepostradatelná výbava na vinice. Já to ještě zdobím svým čerstvě nabytým Bushman kloboukem od kolegů z práce a už dostáváme první instrukce co a jak. Je nás asi 14 sběračů, většina jsou místní kiwácké (Novozélanďani si říkají „kiwi“) ženy ve středním věku, zbytek cestovatelé jako my: 4 Češi, 4 Němci a jedna Finka. Budeme pracovat cca 3 týdny za minimální mzdu 15,25 NZD/hodina s povinnými 2 x 15min přestávkami (zaměstnavatelé jsou od státu povinni tyto přestávky stanovit a proplácet) a 1 x 30min neplacenou na oběd.

[photogrid ids=“466″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Ráno v 8 hodin začínáme sběrem červeného Pinot Noir, které utvořilo na vinných keřích místy nádherné trsy malých kuliček tmavé révy, které jsou naprosto rozdílné od „klasického“ hroznového vína ze supermarketu. Hrozen je plný, překvapivě těžký a náchylný k hrubému zacházení. Musíme proto každý jeden pokládat šetrně do 20l kýble, který naplníme každých 10 metrů vinné tratě a ty nám supervisor odnáší a vysypává do projíždějícího traktoru a tak máme nádoby zase prázdné.

[photogrid ids=“461,464,467,462,459″ captions=“yes“ columns=“two“ fullwidth=“yes“ ]

Obsypané keře jsou však plné i hroznů s různými neduhy a kazy, které se snažíme rozpoznávat. Dává nám to dost zabrat a oba zdejší supervisoři (slovník to překládá jako dozorce, ale většinou se naštěstí jedná spíše o dohlížitele než o tyrana) skáčou z řady do řady a usměrňují nezkušené sběrače, aby do kýble neházeli nahnilé bobule, nedozrálé víno a popraskané kuličky od krup. Další dny přišly na řadu odrůdy Savignon Blanc (místní „Savi“), Chardonnay a Pinot Gris, kde se učíme rozpoznávat ušlechtilé plísně a plísně jednoduše špatné. Hrozny vína tak často mění tvar a charakter, stejně tak jako frekvence sbírání vína a jeho házení na zem, protože některé části Chardonnay ale i Pinot Noir vypadly spíše jako řezničina než sběratelství ovoce. Naštěstí máme dovoleno i víno rovnou ochutnávat za účelem rozpoznání jeho zralosti a tak zakusujeme naprosto koncentrovanou a šťavnatou radost plnou tasmanského sluníčka, přímořského klimatu a vytříbené chutě každé odrůdy, které jsme dosud znali jen jako etiketu v obchodě.

My a naši spolusběrači při sběru vína v Blakenbrook Vineyard v sezóně 2016.
My a naši spolusběrači při sběru vína v Blakenbrook Vineyard v sezóně 2016.

Rád výletuji, miluji hudbu, hraji na kytaru, vyžaduji divadlo, obdivuji umění, baví mě technologie. Vařím, piju, heterosexuálně žiju a rád beru batoh na záda. Od Unicorn College a Vendavo po Price f(x). Teď jsem v Austrálii!