Z Prahy až na Nový Zéland

Den před odjezdem

Poslední noc. Rodina se přijela pozdravit, ale nechce se loučit. Nechce odejít. Ale neodcházíme. Jede se na výlet! A kdo jel na výlet nebo viděl Vratné láhve ví, že aby bylo vítání, musí být loučení. Odcházíme, abychom se mohli vracet, smutníme, abychom měli radost, vyděláváme peníze, abychom je mohli utratit, ničíme si zdraví nezdravou prací, abychom se mohli penězi z práce léčit a tak nějak vše dokola je v jakési člověčí rovnováze, které by mimozemšťan, zvíře či vnímající dítě těžko porozuměly. S touto už dlouho stále a stále se vracející se myšlenkou usínám v našem poloprázdném bytě vysílen stěhováním, nakupování, vyklízením, čištěním, vyhazováním a nakonec balením na naší cestu na Nový Zéland.

Balení věci v Dejvicích.
Balení věci v Dejvicích.

Kdo jsme?

Na cestu vyrážíme MY: já, Patrik z rodiny Vlnasů (moc nás Vlnasů není, sešli bychom se na kafé v průchodu Hlavního nádraží cestou na linku S7 na Beroun, ale asi jsme ještě neměli nikdy stejnou cestu), věk 25, „software engineer“ (prostě obor IT). Dále Kateřina z rodiny Říhů (Říhů je naopak půlka republiky, hlavně v okresech Strakonice, Písek, Plzeň-Jih a k tomu celá Praha s imigrujícími Říhy), věk 29, „marketing specialist“. Oba toho času partneři, především nejlepší přátelé a opory, LED-lampičky svítící pro sebe, když už si ten druhý nevidí ani na špičku nosu.

Máme zvláštní schopnost sebezáchrany. Když je jeden jen na chvíli z brány ven, druhý už kope penaltu, ale kupodivu stačíme oba chytit míč dřív, než by se vsítil zbytečný gól, který by protrhl síť. Oba silné a tvrdohlavé osobnosti, které se snaží vyhrát. Víme ale, že vítězství jednoho je prohra druhého, a to je nakonec prohra obou. Učíme se proto občas si lehat na záda a nechat se chvíli vést tím druhým, chvíli spolu, pak zase tím prvním. Teď nám to poslední rok v ČR už moc nešlo a svět se začal obracet naruby. Jaké to bude vzhůru nohama na druhém konci světa? Uvidíme, každý máme peníze na svou letenku domů.

Poslední rozlučka s naší Alemerou před domem.
Poslední rozlučka s naší Alemerou před domem.

Jedeme

Budík 4:00 ráno. Procitáme, chvíli přemítáme co se děje, vypínáme otravný zvuk a stavíme se na nohy. Je 27.2.2016. Je to tu. Odjezd! V rychlosti házíme poslední věci do batohu, balíme spacáky a Kačka volá pro jistotu na taxi Tick Tack, jestli naší včerejší objednávku přijali a přijedou. Nepřijali! Ať žije „double check“, vše zkontrolovat aspoň dvakrát. Další taxi má přijet za 15min, ideální. Klíčky od bytu hodit majitelce do kaslíku (děkujeme paní Urbanová za vstřícnost) a za chvíli se poklidně vezeme Evropskou v Audi A6, na displeji před námi svítí mapa a je jasné, že už jsme se odpoutali od domova a jedeme.

Letiště Václava Havla typické v poklidné až pietní atmosféře, necháváme pro jistotu balit kufry do fólie (Nesnáším tyhle černochy – omlouvám se, ale všude na světě jsou to černoši, kdo to provozuje – co vám zabalí kufr do „šprcky“, vypláznete 10 euro a odcházíte s pocitem, že jste to „pro jistotu“ zabalili „tak jak jste měli“. Můžete pak svobodně nadávat na ty chudáky, kteří „šprcku“ nenasadili a marně se v cílové destinaci domáhají náhrady u aerolinek. Fuj, bídáci.) a odcházíme na check-in.

Vše „ruzyňsky“ hladce odbaveno, vyřešeno, jediné vzrušení budí moje sklenička fois gras v batohu, pak sedáme po krátké snídani v Paul’s na bus a míříme k vratce vypadajícímu, malinkému ATR 72 ve službách ČSA. Pro mě první let tímhle motovidlem. Byla možnost letět o 20min později Lufthansou s A319, ale cestovatelská jistota být ve Frankfurtu dřív na přestup zvítězila. Překvapivě – letí to. Pravděpodobně díky dobrému počasí a krásnému východu slunce nás čekal bezproblémový let malým vrtulákem a chvíli po 9. hodině sedáme ve Frankfurtu na ranvej.

ATR72 na pravidelné lince Praha - Franfurt.
ATR72 na pravidelné lince Praha – Frankfurt.

U výstupu z gatu už poznáváme náš hned vedle stojící Boeing 777-300ER China Airlines s lotosovým květem na zádi. Snídaně v podobě vajíček a sendviče v místním bistru a jede se dál. Malinko jsme amatérsky zmotali informace z tabule, ale nakonec jsme si proklestili cestu přes východ do transitu, zpět přes prudérní německou pasovku a skener, kde budí pozornost moje sklenička fois gras, a míříme k našemu Boeingu.

Taipei

Měli jsme výhodu, že jsme letěli v inovované verzi 777-300ER, jelikož byl krásně „vyfintěný“. I naše obyčejná Economy class měla bambusový dekor, každá sedačka před sebou 10″ displej se zábavním systém a překvapivě před námi spousta místa na nohy. Pár dílů amerického Master Chef’s Junior, Kačka pařila jednu hru za druhou, 3 jídla a nějaké „sváčy“, k pití osvědčený tandem: double red wine and water, please a byli jsme na Taiwanu ani bys neřekl: 12 hodin.

Kačka hráčka.
Kačka hráčka.

Chvíli jsme se na letišti prospali, letiště v Taipei má fajn klidové zóny s lavičkami a zásuvkami. Po 2 hodinnách se probouzíme, na WIFI ladíme mapu, jízdní řád, tipy a míříme do města. Neomylně jsme zvolili dražší variantu vlak-metro, protože název „High-Speed Rail“ v sobě skýtal daleko větší punc zajímavosti a lokální zvyklosti než 1,5 hodiny v Airport Express busu. A taky že jo. Příměstský vlak v podobě jakéhosi Pendolina (Pendolino je původně příměstský vlak, akorát v ČR počítáme mimo město i Ostravu), krásná tichá a rychlá jízda kolem 200km/h.

HSR (High-Speed Rail) v Taipei.
HSR (High-Speed Rail) v Taipei.

Střídáme několik linek metra a jsme v centru Taipeie. Do metra místo lístků si stačí koupit bezkontaktně kartou v automatu jakýsi token (říkejme tomu: žeton do sprchy), ten se přimáčkne k turniketu  a jste uvnitř. Při východu z metra v cílové destinaci se žeton do turniketu hodí, ten vás pustí ven a žeton si hezky sežere. Krásné, jednoduché, elegantní a funkční řešení, žádné zbytečné papírky a nutnost recyklace použitých jízdenek.

Lístky na metro v Taipei - žetony do sprchy.
Lístky na metro v Taipei – žetony do sprchy.

Nejvíce nás lákala budova „101“, tedy 101 patrový, 4. nejvyšší mrakodrap světa, ještě před 15 lety to byl ten nejvyšší. Na řadě jsme byli za 20min, což je oproti frontám na Empire State lahůdka. A k tomu výtah až nahoru byl prý nejrychlejší na světě, takže z 5. patra do 99. cca za 10 vteřin. U nás v Dejvicích tak dlouho výtah zavíral dveře.

Nikdy jsme nebyli tak vysoko na baráku. Celé město pod námi. Taipei je jinak docela nízké město, žádné mrakodrapové sídliště, takže první přiblížení se k ochrannému sklu bylo malinko děsivé. O to více, že celá budova se stále hýbe. Mrakodrap je schválně postaven tak, že v předposledním patře je obří koule, která plní funkci kyvadla a když do budovy foukne vítr a ona se vychýlí, kyvadlo ji vyváží zase zpět. Divný pocit, pro člověka, ale kéž by to znali v době rané renesance v Pise.

Výhled z mrakodrapu "101" na Taipei.
Výhled z mrakodrapu „101“ na Taipei.

V místním nákupním centru spolu s vřeštícími teenagery a jejich iPhony ochutnáváme Taiwanskou kuchyní, nudle a rýži s různými houbami, zeleninou a bůhvíčím ještě, nicméně výborné. Procházka po parku, poctění návštěvou místní památník jakéhosi místního T.G.M. s jeho obr monumentální sochou a výměnou čestné stráže před ní a šup zpátky na letiště. Večerní špička ve vlaku už byla znát, ale na letišti jsme luxusně 4 hodiny před odletem.

Všechno možné aneb naber si co můžeš v Taiwanském bistru. Cyklistika patří do centra města i v Taipei, pryč s auty!

Konečně Nový Zéland

Brouzdáme 2 km tam a 2 km zpátky po místním letišti, každý gate má perfektní lounge, obchody otevřené, ale nikde flaška vína pod 1000 Kč a kus chleba k tomu. Tak zatínám slzu nad svou stále neotevřenou fois gras (no co, zbyla doma od Vánoc a vyhodit ji bylo škoda, když vím jak kvůli tomu ty husy trpěly) a čekáme na odlet. Do Aucklandu nás už česká vcelku normální A330, naštěstí mají další díly Master Chefa a tak dalších 12h dobře ubíhá. V Sydney krátký pit-stop, vyhnali nás úplně ven přes pasovku do transitu, tak aspoň dobrý pocit, že jsme taky chvíli v Austrálii k tomu.

Druhý den od odletu z Prahy nás večer vítá Auckland na Novém Zélandu v mírně pochmurném počasí. Jsme tu.

Poprvé na Novém Zélandu.
Poprvé na Novém Zélandu.

 

Rád výletuji, miluji hudbu, hraji na kytaru, vyžaduji divadlo, obdivuji umění, baví mě technologie. Vařím, piju, heterosexuálně žiju a rád beru batoh na záda. Od Unicorn College a Vendavo po Price f(x). Teď jsem v Austrálii!